Básně psané starou paní

Nad námi  Plešivec tkví se v okenici
obestřený zhasínáním dne
v náručí oblak večerně urousaných
a na stolku vůně dálav line se z čajových plátků
Má stará paní mi vypráví: ne slovy, básní
předivo její line se do stmívání...

Má milá, věku znalá paní mi čte svou báseň
jako hřející plamínek svíček bliká pohodou ta chvíle

blažená to chvíle setkání...

Jak bolíš, lásko?

Jak bolíš, lásko?

Jako dech, který rozplynul se v čase?

Jsi hlasem, který ztich?

Klínem mámy, co zůstali jsme sami?

Nenávratnem?

Dnem, který přijde až tady nebudeme?

Kdo si tě vezme pak?

Jsi bolestí, která nás porodila.

Jsi ta co tu byla, aby nás usmířila s životem.

Nocí jsi? Snem?

Belháš se jako znavená stařena.

Jsi možná právě raněná

Sedíš tu schoulená

Čekáš

Jsi neměnná, pořád jsi to ty.

Láska, ta od té dobroty co léčí

Klečím před tebou v duchu, modlím se k ikoně

Bohatý ten  kdo objevil tě, přijal do srdce

 jediný chce milovat

Tak sedmibolestná zůstáváš stát

a přijala jsi nás

Copak si říkají mámy?

Copak si říkají mámy
když tiše si šeptají?
Možná, že snímají naše hříchy
a tlukotem srdcem proniká
až k hvězdám jejich teskná píseň.
Je hluboká jak  tíseń duší

My netušíme nic
když samotné jsme je nechali

Podsvětí mého snu

Tma zahleděná do ticha
dýchá mi do tváře
Snář z hvězdných plání
rozevírám, bloud
chci přeplout řeku Styx
Chárone odpusť, sama se napít 
- řeka Léhté zve mne s pohárem
průzračným jako tělo
které ti ponechám na prámu

Už jdu, mé nebe
ustlanými myšlenkami
skrývám nahotu pozemských bolestí
jak měsíc skrývám se skrze oblaka
za štěstím

E.A.DelVigo

Spadla ti maska

-

to já jsem byla 

louka, která tě opojila

 sterým kvítím, motýly,

utopila ji  ve chvíli

Létavice

Říkají jim létavice
když za měsíce léta
vyplouvají ke hvězdám
a tam, rozpuštěné prameny
vlasů spletou tmou
Točí se kolem měsíce
spříznění se souhvězdím Panny
-

 svítáním propadnou se poté
sami

Anne Bachelier

Nymfo, probuzená z věčnosti
zda Bohům odpustíš, že chtěli milovat se s lidmi
zatímco tys prý sváděla jen k hříchu?
Zdali Bohové sami nebyli hříšníci
když svatyněmi obemkli ti tělo
aby lidé neměli tvou lásku
než sami sebe neuměli nikdy milovat?
Volána zpět těmi kdo neopustili tě
vstáváš z horského údolí, nejbližší nebesům
Oreádo- vzývám tě
dej přijít sestrám svým, najádám, dryádám, okeániím
lidé tě potřebují, aby zas ožili v plodný strom
a jejich kořeny byly životodárnou vláhou země